Humoresky s kardinálem Špidlíkem I.

Příjmení Špidlík nikdy nezní neutrálně. Promlouvá k nám vyhraněná postava. Právě proto, že je lidumil, jeho dobrota provokuje. Zdánlivě ho známe, ale je tomu tak?

Tomáš Špidlík je víc než naše popisky, které na „Špidlíka“ zavěšujeme, protože jde o tajemství osoby, jak by sám pověděl; tím snad lze vyjádřit, že je nad naše možnosti ho plněji zhodnotit. Ale na straně druhé, pokud zanechal svědectví, měli bychom přijmout riziko: a zaobírat se jím.

Kardinál Tomáš Špidlík je klasikem a mužem syntézy. Spojuje tradici s novými postoji. Jeho „genialita“ tkví ve vidění souvislostí. Pokud bychom chtěli hovořit o nalezení nějaké průkopnické teorie, tak bychom ji snad mohli označit jako „nazírání na tajemství ve stvořených věcech v osobnější rovině sdělení“. Jde u něj o spojení života a teorie ve vynesení osvědčené podstaty víry na povrch, a to v nejosobnějším přetlumočení. Klasikem je rovněž v duchovním doprovázení, v literárním stylu i v teologickém myšlení. Nevynalézá témata, nevyhledává problematičnost. Všechny otázky zúročí v prosté společné ideji. Tato idea, bez vtíravé tendenčnosti, nepředstavuje sumář informací, ale obsahuje cosi, co prostým způsobem vyrostlo, a my na to nemůžeme zapomenout. To, co je na něm zásadní, vypovídá, že bere vážně tvář toho, který promlouvá.

Benedikt XVI. při zádušní mši svaté v bazilice sv. Petra [1] v kázání uvedl: Špidlíkův humor je projevem inteligence a svobody. S tímto jednoduchým, a přesto výmluvným mottem zveme otce kardinála Špidlíka mezi nás.

Špidlík má především pestrý život. A říkají leckteří: S takovým jezuitou by se dalo i hovořit: nemoralizoval, nekalkuloval, nevypichoval kazy. I to jezuitství chápal v kontextu diecézního života, v měřítku světové církve, společných zájmů.

V římském Aletti bylo za celá ta léta ve zvyku, že u každé večeře s otcem kardinálem byl přítomen buď nějaký biskup, ministr či kardinál ze všech koutů světa a různých barev pleti. Útočiště u něho našlo mnoho intelektuálů či kulturně činných osobností. (O půlnoci třeba chodil s Milošem Formanem, pokud byl zrovna v Římě, po střeše Svatého Petra.) V jedné části uměleckého ateliéru visel zarámovaný doktorát z olomoucké univerzity. Vybavuji si, jak jisté ministryni z Madagaskaru vysvětloval, že je to město nádherných věží a ušlechtilého kulturního života.

Když přijel do Vatikánu za papežem prezident Jelcin, musel P. Špidlík s ruským výkladem provádět paní Jelcinovou po Sixtinské kapli a ve vatikánských palácích. Všude spousta naškrobených tváří. Když jí kardinál předával francouzskou Ruskou ideu, bábuška se k němu přitočila a dala mu pořádnou štípanou pusu. Obě ochranky, vatikánská i ruská, jenom zalapaly po dechu.

Jednou T. Špidlík doprovázel ke Svatému otci jistého politika, který si z církve na veřejnosti dělával legraci. Ten politik si doslova „pobrežněvovsku“ pletl výtah s kobercem. Otec Špidlík říkal: Vidíš, je vhodné, že takový politik tu vidí vatikánskou nádheru, jinak by nedokázal ani zjihnout.

Na jedné konferenci ve španělském Bilbau měl naproti sobě profesory z Paříže (ten neuměl anglicky), z Londýna (ten neuměl francouzsky) a z Říma (uměl jenom španělsky). Kardinál Špidlík obtížná témata s lehkostí překládal do všech řečí, takže plynule jako překladatel přecházel do čtyř jazyků (jednacím jazykem byla italština).

Jednou při cyrilometodějské pouti na Velehradě se potkal s bývalým českým premiérem Špidlou. Z té doby pochází známý vtip o tom, že Špidla má svého Špidlíka, Ambrozek svého Ambrose... V diskusi s premiérem tehdy zazněly dvě teorie: „špidlík“ znamená dřevíčko na krajích jitrničky anebo jelítka.

V noci před papežskou návštěvou ve Staré Boleslavi spal otec kardinál v „brandejském“ hotelu. Byl tam ubytován také jeden Habsburk ze Salcburku, který měl tak silné dioptrie, že jsme pořádně ani nevěděli, kterým okem se na nás dívá. Špidlík si s ním vyprávěl skvělým německým dialektem jako by ti dva byli největší kamarádi. (Georga von Habsburg jsem pak mimochodem při mši zahlédl, jak klečel v písku a plakal.)

Kostelník v římské bazilice svatého Petra dával cedulky k jednotlivým zpovědnicím: zpovídá se německy, italsky apod. Ke zpovědnici P. Špidlíka vždy nesl jednoduché sdělení: tutte (ve všech jazycích).

Při liturgii neměl otec rád něčí dlouhé proslovy, zvlášť ne na počátku mše. Také byl nesvůj, když se kupily nekonečné přímluvy. Tady užíval biblického příměru: Nebuďte jako pohani, kteří nevědí, co se modlí. Ke každé mši svaté se déle připravoval.

Když byla na Svatopetrském náměstí takzvaná konzistoř, tedy jmenování nových kardinálů, tak se po přečtení „papežovy buly“ šli nováčci přivítat se staršími kardinály. Tím, že Špidlík neměl před jménem zkratku Mons. – nebyl totiž biskupem –, byl v seznamu až na posledním místě. Proto též šel se zdravicí k oněm starším kolegům jako poslední. Někteří z nich ho tak srdečně vítali (třeba se slovy: Tak konečně jsi, Tomáši, Fomo, tady!), že se u nich natolik zdržel, až musel ceremoniář za Špidlíkem vykročit a požádat ho, aby s „amplexováním“ už přestal.

Pořádně se otec Špidlík nasmál při vyprávění, jak se latiníci při jedné zádušní liturgii chtěli zavděčit východním kolegům, když zazpívali východní zpěvy, avšak určené k době narození Krista. A pak že zase východní (grkat) ceremonář při liturgii chtěl udělat šmajchl západním, takže bohoslovci zazpívali nad rakví latinské Gaudeamus igitur (studentskou hymnu).

Ve Špidlíkovi není stopa neklidného páva, který se otáčí kolem sebe, aby hledal, zda je viděn nebo kontrolován. To se především vycítí při celebraci mše, v krásném prostředí chrámu. Chrám totiž „zná“ své skutečné obyvatele. Mši svatou celebruje věcně, střízlivě, pevně.

Podle známé zásady, že v italském zájezdovém autobuse nesmějí být pospolu nikdy dva vedoucí, otec Špidlík kdysi velice taktně mlčel, když jistý prelát rádoby zasvěceně hovořil o životě kardinálů, kteří přebývají v římské kurii.

Páter Špidlík byl vděčný cestovatel. Pokud měl chvíli času, nezdráhal se přijmout nabídku řidiče, aby se někam vyjelo. Jízdy ve voze byly parádní. Tam vzpomínal na životní štrapace, vysvětloval komplikované teologické otázky nebo komentoval politickou situaci.

Když otec Špidlík cestoval, měl u sebe pouze malý kufřík zelené barvy, s takovým, řekněme, „lidodemolamino“ zipsem. V něm měl breviář (modlil se latinský), základní hygienu a čisté prádlo. Působil tak dosti kontrastně vedle mnohých spolubratří, kteří pro jednu (obyčejnou) cestu potřebovali hned několik kufrů.

Své cestovní doklady míval Špidlík na prsou, na šňůrce pod svetrem, v dosti opotřebovaném sáčku. Značně to stavělo „do latě“ vyšňořené Italky, které to chápaly jako „české specifikum“. Jinak však byl velice čistý a pořádkumilovný, skoro bych řekl (i vzhledem ke svému stáří): nesmírně voňavý.

Otec Špidlík auto neřídil. Kdysi kromě kola jezdíval na motorce, ale to bylo ještě v čase, kdy Řím svými periferiemi dosahoval nanejvýš za humna Svatého Petra. Jako důvod uváděl: Já pří řízení hodně přemýšlím.

Když jsme jeli kolem zámku Hradec u Opavy, kde jak známo Beethoven vyslovil větu, že knížat je mnoho, Beethoven jediný, zčistajasna se spící P. Špidlík probudil a pronesl zřetelně větu: Také když jsem s otcem Rupnikem [2] vydával jednu knihu, byl jako autor na prvním místě uvedený on, což komentoval slovy: „Kardinálů je hodně, Rupnik jediný“.

Otec Špidlík měl dosti vyvinutý smysl pro praktické detaily. Někam odcestovat znamenalo, že se mu v jednom momentě slévaly všechny asociace k typu trasy, způsobu logistiky apod. Na letiště rád přijížděl ve značném předstihu. Sedl si s knihou a v naprosté koncentraci ji bez hnutí brvy dokázal dobrou hodinu číst.

Denně podle možností chodíval po obědě na krátkou vycházku. U Santa Maria Maggiore prodlévá po mnoho let v bizarním domečku z banánovek famózní německá bezdomovkyně. Na kolemjdoucí nepříjemně hartusí. Otce Špidlíka vždy ovšem vítala s velikým úklonem. Taktéž další sestra bez domova, původně Češka, byla ráda, když na liturgické svátky jezuitských světců dostala od otce Špidlíka na zmrzlinu. Za ta léta znala náš jezuitský liturgický kalendář dosti obstojně.

Upřímně rád měl Slovensko. Říkával, že jsou tam zdraví lidé. Skoro bych řekl, že takovým návštěvám nadržoval: asi pro něj v těchto lidech nebyly falešné hry.

Jan Pavel II. si po veliké dřině někdy v neděli odpoledne s otcem Dziwiszem [3] vyjel za Řím do hor. V autě za sklem si přitom držel Svatý otec rozložené noviny, aby ho vlastní stráž nepoznala. Takové výlety mohly také posloužit k dostaveníčku s otcem Špidlíkem.

Putování ostatků otce Špidlíka z římského Aletti do Vatikánu a z Olomouce do velehradské kaple Matky jednoty, a nakonec spočinutí v liturgickém prostoru baziliky, představuje asi „mystičtější“ souvislost. Otec Špidlík rád cestoval (nebe se tu nyní prolíná se zemí), ale jde také o proces přisvojení si vítězného domova, což odpovídá možnosti setkat se s těmi, kteří k němu na všech místech odpočinku v tyto dny přicházeli. Věčnost tvoří vztahy, které nekončí.

Také nebylo samozřejmostí, že vatikánský protokol s mnoha úředními pečetěmi zohlednil převoz ostatků do České republiky. Rakev má parametry požadavků papežského pohřbívání.

Otec Špidlík naprosto vylučoval tlachání v tématech: řeholní třenice, porovnávání spiritualit, poměřování, v čem se kdo liší. Býval zván do mnohých komunit jako největší přítel. Byly to obrovské zástupy různých řeholních textilií, komu všemu duchovně radil, koho zpovídal.

Otec Špidík přerušil řeč druhého, když se v ní dotyčný, často nějaký hltač senzací, snažil něco namítnout třeba proti Opus Dei či nějaké jiné spiritualitě. Krátce řekl: Každý je na svém místě, tam, kde ho chce mít Bůh.

Když čerstvě po svém zvolení papežem byl Jan Pavel II. pozván do Papežského východního ústavu, říkal otci Špidlíkovi: Když jsem byl v Polsku, neměl jsem příliš rozsáhlou zkušenost s východními teology. Díval jsem se na ně očima Poláka, tak jak se běžně bohužel díváme třeba na Ukrajince. Ale když jsem byl nedávno v Cařihradu a viděl jsem, jak východní teologové citují řecky zpaměti celé dlouhé pasáže z prvních ekumenických sněmů, a pozoroval jsem přitom, že naši latiníci jenom občas něco pípli, tak jsem dostal životní poučení. To samozřejmě bylo úplně na počátku činnosti papeže z Východu.

P. Špidlík se scházel rád s dominikánským emigrantem otcem Veselým, žijícím dlouhá léta v Římě. Ten se narodil kousek od Boskovic. Oba tudíž byli moravští krasavci (z Moravského krasu). Otec Špidlík v dobrém žertoval, že špína potoka ze sousední obce P. Veselého stéká lesem přímo do Boskovic. Jednou P. Špidlík říká otci Veselému: Otče, říkají, že jste ve tváři podobný na Jana Pavla II. Otec Veselý odpověděl, tak aby to všichni slyšeli: Víte, otče, já jsem jeho syn. (Otec Veselý se narodil o několik let dříve než Svatý otec.)

V ten den, kdy otec J. M. Veselý zemřel, jsme zrovna jeli kolem dominikánské komunity v Olomouci, a otec Špidlík říká: Tak rád bych ho na krátko viděl! Tím, že jsme pospíchali, z toho sešlo. Kdykoli jsme později jeli kolem, připomínal, že jsme se tam měli zastavit.

Nádherná byla setkávání českých jezuitů v Římě, která měla více než stoletou tradici sahající ještě k době, kdy P. Špidlík nebyl na světě. Na tento osvětný fenomén se vždy dbalo. Tím, že čeští jezuité žili v různých římských komunitách, bývala setkání na způsob kolečka vždy v jiné komunitě. Otec Špidlík nám – vedle otců Koláčka [4] a Ovečky [5] – „mlaďochům“ zajišťoval přemosťování starých a nových bonmotů. Vždy člověk zíral, kolik originálních informací se na něj valilo. To byl vlastně již takový rituál. Otec Koláček zazpíval Dvořákovo Hospodin je můj pastýř (třeba varhanní part) a otec Špidlík zanotoval latinsky Já malý mysliveček. My mlaďoši jsme se ihned ptali, jak to bylo s těmi chorobami českého skladatele Myslivečka v Římě apod.